určitě jste už slyšely tuto větu mockrát. Já taky :). Ale když si projdete tou zkušeností, pochopíte, kde to visí.
Procházím pomalu ulicí, jdu známou cestou domů a hlavou mi nepřestává probíhat dialog toho, co se stalo asi před čtyřmi hodinami. Vnímám své emoce vzteku, sebelítosti… následně pak má mysl vytváří budoucí dialog, kde má v úmyslu to nenechat jen tak být, „Však já vám ukážu“. Štve mě, že si tím kazím páteční odpoledne, víkend přede mnou, ale já jsem stále v minulosti, nedaří se mi to změnit.
Ještě, než vejdu do náměstí, zahlédnu stánek s dřevěným zbožím, který to pomalu balí. „Jéé, no jo, dnes tu byly trhy“, miluju trhy. Potřebovala bych si koupit tu černou sůl, jenže holčina, která jí prodává, ráno nepřijela, koukala jsem ode dveří několikrát, ale její auto s barevnými nápisy jsem nezahlédla. To nevadí, třeba přijede za 14 dní, nepřijíždí pravidelně.
Jdu podél domů na náměstí, do obchodu, mysl mě opět vrátila do minulosti k záležitosti, která mě vytrhává z prožívání toho, co je teď. Procházím obchůdkem, řeším víkendové menu, a když se vracím k pokladně, přijde ke mně má připomínka: „Čemu tím pomůžeš, když budeš naštvaná, vyřešíš tím něco, jediné, komu ubližuješ, jsi Ty sama, tím, že zůstáváš naštvaná“, to jsem tak moc potřebovala slyšet. Cítím, jak se mi vrací radost, vztek odchází. „No jasně, mám toho tolik co mi dělá radost, co chci tvořit…“, moje mysl nabírá kurz jiným směrem.
Zase celá radostná vycházím ze dveří, rozhlédnu se po náměstí a pár metrů ode mě vidím auto s barevnými nápisy s ještě rozloženým stánkem, a holčinu povídat si s nějakým pánem. „Jak je to možné, vždyť jsem musela jít okolo ní, sice po chodníku naproti, ale musela bych si jí všimnout“, nechápu. Přijdu ke stánku a říkám, jak jsem moc ráda, že tu je, jak jí už nějaký čas vyhlížím, kdy přijede. Načež mi odpovídá, že kdyby se nezakecala s pánem, tak už tu dávno není. Děkuji pánovi, že mi ji zdržel a vracím pohled k ní. Ptám se jí, zda tu už byla ráno, protože když jsem po osmé vycházela z domu, tak jsem jí nezahlédla. Řekla, že přijela v sedm třicet. To je divné, vrtá mi hlavou, jak to že jsem jí neviděla, několikrát jsem pohled vracela na místo, kde stánek vždy rozkládá. Možná ještě větší záhadou je, že jsem jí neviděla ještě před malou chvílí.
Mé kroky vedou domů s myšlenkami na to, co se teď stalo. V ruce držím sůl, jako důkaz, že se mi to nezdálo. A najednou vše pochopím. Vesmír slyší naše přání a moc rád nám je splní, ale my jsme někdy tak ponořeni do své minulosti, do křivd, vzteků, bolesti, sebelítosti…, že své sny a přání prostě mineme a pak se divíme, proč se nám neplní. Je to jakási nepropustná opona, zeď, skrze kterou k nám nemohou sny proudit.
A tak poodhrňme dnes na chvíli tu oponu, odhoďme naše strachy, vždyť… pomůžu tím něčemu/někomu, nebo vyřeší se něco, když v té emoci budu. NE. Ubližuju jen sama sobě. Brzdím ten proud hojnosti, který tak moc chce ke mně přijít, dokonce se pro mě ještě na chvíli zdrží, co kdybych si ho náhodou všimla, co kdybych na chvíli zvedla hlavu a rozhlédla se pořádně. Nemám čas ztrácet čas je toho tolik, co si přeji. Vítej.
Děkuji za tuto zkušenost, moc děkuji.