Můj první výstup na Triglav jsem si chtěla splnit už v roce 2018, ale majitel cestovky mě tehdy přesvědčil, abych si nejdříve zkusila ferratový kurz, kde zjistím, zda mi nedělají problémy výstupy, výšky… „Dobře“, dala jsem na jeho radu. Kurzem jsem si prošla v Rakousku, bylo to krásné a sen o Triglavu jsem posunula na srpen o rok později. Já však v červnu potkala fajn muže a začala výlety podnikat s ním, vhodné pro nás oba.
Přišel rok 2022 a mého tehdejšího přítele od Štědrého dne začaly trápit ledvinové kamínky. Týdny a měsíce plynuly a jeho stav se spíše zhoršoval, vidina na společnou dovolenou pomalu mizela v dáli.
Až při červnové posezení s kamarády ke mně přišlo, že bych měla jet někam sama. A tak jsem po dlouhých úvahách zasedla k počítači a hledala, naciťovala se na nabídky, ale pořád tam nebylo to známé volání srdce: „Jooo, to chci!!!!“, mísil se ve mně smutek, tlačení se, byla tam pořád ta vize, že jsem měla jet někam s přítelem.
Po nekonečném převracení mnoha možností, jsem se opět vrátila k Triglavu. Klikla na každý odkaz, přečetla každou větu. Nebylo tam to volání radosti, ale bylo to neustálé vracení se ke stejné nabídce. Současně se vynořovaly pochyby, zda to zvládnu, to byla asi největší brzda. Vím, že mám sílu v rukách a trupu, ale nohy na výšlap připravené nemám. Začala jsem si více přidávat intenzivnějšího cvičení, vybíhala jsem schody…, ale stejně jsem věděla, že je to málo a dnů na přípravu moc není. Při dlouhém váhání s kurzorem myši na tlačítku „objednat“ ke mně přišlo, že to zvládnu. Tak jo, objednat.
V pátek brzy ráno se odjíždělo. Bylo nás celkem 8. Tiše jsem doufala, že na tom bude někdo podobně jako já, s kým půjdu na vrchol. Cítila jsem stále strach, držel se mě jak klíště, i když jsem jej meditací, jógou, povídáním si s přáteli, kteří už na té hoře byli, či se mnou na ferratovém kurzu rozmělňovala, pořád tam byl. Věděla jsem, že je to velké, výstup se všemi věcmi při mé výšce 159cm a 54kg, a ne moc trénovanými nohy. To jsem však ještě netušila, jak moc velké to bude pro můj posun.
Nesčetněkrát mě napadlo, proč to dělám, proč nejsem raději doma – hlava dokáže vážně „povzbudit“, když to nejvíc potřebujete :D.
Menší ferratu jsme ten den už nestihli, kvůli špatnému počasí. Stejně jsem se na to necítila. Procházka k vodopádu mě potěšila, stejně tak ubytování v krásném údolí, obklopeném horami.
To sobotní ráno bylo moc krásné, sluníčko se paprsky dotýkalo vrcholků hor. Vyšla jsem ven na louku před chatu, bylo příjemně teplo, zula se a protáhla tělo za rytmu jógy. Všude se rozprostíral klid a vůně přírody. To ticho bylo nádherné, slyšela jsem jen zpěv ptáků a padání kapiček z předešlého dešťového dne z lístku na lístek, na zem. Kolem mě rostly různé bylinky, mezi nimi i má oblíbená mateřídouška. Natrhala jsem si pár kvítků na věneček. Je to má tradice ochrany, každý rok upletu nový.
Ještě studená sprcha, sbalit se, něco pojíst a vyrazit.
Protože mi organizátor výpravy před odjezdem do telefonu odpověděl, po mé otázce, zda je to náročné, že jen začátek, pak už to jde, tak jsem trpělivě a s pokorou funěla do prudkého kopce Tomišenkovou cestou, a zase si říkala, co jsem to měla za nápad sem jet. Pořád jsem čekala, kdy skončí ten začátek a začne to „pak už to jde“, nešlo to pořád :D. Stále to bylo do kopce lesem a pak se začaly přidávat i ferraty.
Můj strach se pokaždé zvětšil, když cesta nebyla jištěná tak, abych se cítila v bezpečí, a ještě ten bágl na zádech. Jo byla tam myšlenka, že ho kdyžtak hodím z té skály dolů, ale to asi jen pro klid mojí hlavy, jako možnost řešení, kdyby bylo nejhůř. Ostatní byli mnohem rychlejší, doprovázel mě jen průvodce. Později jsem zhodnotila, že byl mou myslí před odjezdem, neustále o mně pochyboval. Musela jsem ho opakovaně ubezpečovat, někdy už zostra, že to zvládnu, sice svým tempem, ale dám to.
Podlomení mé důvěry v sebe nastalo ve chvíli, kdy jsem se dostala do úseku, kde nebylo jištění a nebylo se pořádně kde držet skály. Pohltil mě obrovský strach, že spadnu, už nechci jít dál. Konečná, jenže kam. Cestu dolů znám, tou už fakt jít nechci, cestu nahoru neznám a vůbec nevím, jak je to ještě daleko. Jak vysoko jsem, jsem srovnávala s horami naproti, ale jaká je dál trasa netuším.
Poblíž byl menší plácek, sedla jsem si na paty, sundala opatrně batoh, rozepla ho a nahmatala buchty s tvarohem a povidly, které jsem si napekla před odjezdem. Pořád jsem je tam nemohla najít až teď, s radostí a láskou jsem je začala jíst a pomalu zklidňovala rozbouřené emoce. Chtěla jsem domů, schoulit se do své postele se střešním oknem nad ní. Myslela na svou rodinu, přátele. „Přijela jsem si sem snad pro smrt?“, běželo mi hlavou.
Ze spodu přicházel starší pár, řekla jsem jim, ať mě předejdou, že jdu pomalu. Muž mi řekl, že to nevadí, vždyť nejdeme do práce. Jeho laskavá slova mi dodala sílu v porozumění, které jsem nenacházela v mém průvodci a proto si vše raději nechávala pro sebe. Ano můžu jít pomalu svým tempem. Moc děkuji. Pak nám ještě vyprávěl historku o tom, jak vyrazil kamsi na hory fyzicky nepřipraven s těžkým báglem na zádech a jak to bylo náročné. Jen jsem potvrdila, že to mám teď taky. Tak jo, jdu na to.
Cestou jsem míjela spoustu lidí, kteří šli opačným směrem, bylo moc fajn někoho potkat. Úsměv, pozdrav, dotek, to vše mi dodávalo sílu. Po celý ten výstup jsem se těšila i pohledem, na krásně kvetoucí skalničky kolem sebe.
Došli jsme k místu, kterému se říká Kotel a můj průvodce mi oznámil, že dál už to zvládnu sama. Ať si dělám přestávky, jak potřebuji. A mezi řečí mi řekl i název chaty. Zůstala jsem sama uprostřed skal. Místy ještě ležel sníh. Mezi kameny byly vymleté hluboké cesty od vody. A ty výhledy. Julské Alpy jsou nádherné. Jsou dech beroucí nejen když po nich lezete, ale i když se na ně díváte tváří v tvář. Dojímaly mě, slzy jsem měla v očích. Děkuji Matko Země za Tvou laskavost ke mně.
Vlevo na horizontu byla vidět chata, myslela jsem si, že je to ta naše, ale cesta mě pořád vedla vzhůru spíše vpravo. Napadlo mě, že k ní budu muset dojít asi po hřebeni. Určitě tam u ní už sedí zbytek skupinky a užívají si výhledy, možná mě i vidí. Už se na ně moc těším.
Vylézám další a další úseky, zdá se mi to nekonečné, náhle vyjdu zpoza vyššího kamene a uvidím před sebou cestu, která vede k chatě naproti mně. „Oooo, já jsem tady“, radost mě celou objala. Že by to byla ona, že bych tu už byla, že by to nebyla ta vlevo co jsem zahlédla po cestě? Vzpomínám si na fotky, při procházení všech odkazů, že takto to tam vypadalo. Jméno už si nepamatuji, ani to, které mi řekl můj průvodce.
Začalo akorát poprchávat, mlha se kolem jemně vinula. Nikdo z mé posádky není venku, znejistilo mě to, stejný pocit jsem měla i při rozhlédnutí se po stolech uvnitř chaty, nevidím žádnou známou tvář. To je divné, nikdo tu na mě nečeká. Možná tu nejsem správně? Všiml si mě laskavý muž, co nás míjel, když jsem měla chvilku se svým strachem a buchtami. Oslovil mě s vysvětlením, že ostatní se šli ubytovat nahoru, ať tu na ně počkám, že přijdou. A tak jsem si sedla a čekala. Po mé pravé straně visely na zdi hodiny, právě ukazovaly tři.
Zvládla jsem to, se všemi silami co jsem měla, s laskavostí hor, Vesmíru. Došla jsem k chatě Kredarici 2515m.n.m.. Krátce před tím mě napadlo, že i kdyby to ta chata nebyla, dál už nejdu a ubytuji se tady.
Byla jsem tak moc unavená a vyčerpaná, chtělo se mi brečet. Byl ve mě pocit smutku, nedocenění se, jako kdybych to nezvládla. Když se asi po víc jak čtvrt hodině čekání začali ostatní členové zájezdu scházet kolem mě, chválila jsem je, jak jsou šikovní, jak to rychle a skvěle zvládli. A oni mi to vraceli. „Však ty jsi to taky zvládla“, ale já jim to vyvracela, „Já ne, mně to strašně moc dlouho trvalo“. Přitom jsem tam přišla jen o ¾ hodiny později než oni. Ve skutečnosti nešlo o čas, ani o to kdo bude první, ale to mi docházelo až později.
Další týden jsem si zpracovávala, co se mi tam nahoře vyjevilo, otevřelo. Vzorce z dětství, nezklamat rodiče, učitele, být dobrá, vejít se do tabulek…
JSEM DOBRÁ A JSEM V POŘÁDKU TAK JAK JSEM
Splnil se mi můj sen, vyšlápnout na tu bílou horu. Nešlo mi o výstup na nejvyšší vrchol, tam už jsem nechtěla jít, pro mě toto bylo nejvíc. Vlastně se mi splnily hned sny dva. Ten druhý byl, zacvičit si jógu na louce mezi Alpskými horami :).
Na úplný vrchol Triglavu se ještě týž den dostal jeden pár z naší skupiny, riskli to mezi deštěm. Druhý den to už kvůli opětovnému dešti nešlo, a tak se po snídani vyrazilo na sestup a cestu domů, do Čech.
Tak toto byl můj úspěšný výstup pod nejvyšší vrchol slovinské hory. A to jsem se ještě nezmínila o křečích v nohách během cesty, o puchýřích a rozjíždějícím se zipu na novém batohu, který se mi pak doma rozjel tak, že už nešel spravit. Odměnou mi bylo nejen skvělé jídlo, které tam nahoře vařili, ale i ležení pod střešním oknem, do kterého déšť hrál mou známou domovskou melodii. A když mi ráno holčina vracela drobné za snídani, tak na jednom euru jsem měla vyobrazenou horu Triglav. Krásný suvenýr :).
Doma jsem si vybalila batoh, vyčistila boty a tím jsem tuto výpravu uzavřela. Kolena jsem měla samou modřinu, jak jsem se o ně opírala při výstupu. Děkuji za tuto zkušenost. A jestli se tam ještě někdy podívám? Možná ano. Vede tam mnoho cest, znám i tu, kterou jsme v neděli scházeli dolů a tou chodily i děti. Nebylo tam třeba úvazů, jen trekingové hole, chvílemi byla cesta i rovná a ty výhledy byly stejně kouzelné 🙂 .
A na závěr shrnutí mé zkušenosti: Potrénujte na výšlap předem, pokud máte časový prostor a pokud jej nemáte jděte svým tempem, nejde o to být na hoře první. Jste dobří i tak. Namaste.